Osobnost a dílo Zdeňka Němečka, situované v podmínkách druhé poloviny dvacátého století, otevírají témata minulosti i současnosti. Němečkova tvorba, často vznikající jako oficiální i reprezentativní zakázka státního establishmentu, dostala po roce 1989 nejrůznější, v podstatě diskvalifikující, označení. Odkaz umělce s neskonalou vášní pro sport byl redukován na postavu režimního sochaře, čímž jej širší i odborná veřejnost odsunula do ústraní. Výstava Umění pohybu je jedním z počinů, které se pokouší tento nedostatečný obraz doplnit. Obrací se dovnitř osobního archivu autora, odkud vybírá fragmenty tvorby a života, které dohromady utvářejí plastičtější pohled na Zdeňka Němečka jako umělce, součást československé kulturní politiky, ale také člověka s nadšením pro lidskou figuru v pohybu, sportovní témata a olympijskou myšlenku.
K celistvosti této mozaiky přispěly vzpomínky rodiny a dalších pamětníků a pamětnic, dobové i současné fotografie a záznamy vypovídající o procesu vzniku děl, jejich původních záměrech a umístění, které se v průběhu let proměňovalo, často i v důsledku nešťastného nakládání s díly ve veřejném prostoru.
Multimediální povaha výstavy problematiku aktualizuje pro současnou dobu skrze přesah do animovaného dokumentárního filmu, kterému se ve svém uměleckém výzkumu věnuje jedna z kurátorek výstavy, filmařka Michaela Režová. Dosavadní nemožnost podpory výroby připravovaného filmu o Zdeňku Němečkovi Státním fondem kinematografie, argumentovaná problematičností námětu spočívající v Němečkově osobě, vypovídá o převažujícím jednostranném přístupu k tvorbě osobností spjatých s minulým režimem. Osud projektu však zároveň inicioval jeho přesun z filmového plátna do galerijního prostoru, kde mohlo dojít k setkání různých uměleckých oborů a přístupů.
Díky tomuto propojení se na výstavě objevuje pestrý konvolut exponátů – fáze Němečkových soch, skici, modely i formy doplněné archivními materiály, videem, animací, fotografiemi, ale také nově vytvořenými miniaturami a kopiemi soch přibližujícími proces tvorby animovaného filmu. Hra s multiplikací a replikací děl koresponduje s Němečkovým přístupem a experimentováním, které probíhalo především v přípravných etapách vzniku děl. Škála vystaveného materiálu tak umožňuje prozkoumávat různé způsoby zachycení pohybu ve statických sochách, jež ožívají v animovaných projekcích. Celá expozice je konstruována jako pohyb mezi veřejným a soukromým, které si lze představit jako umělcův ateliér (a potažmo také osobní život) a veřejný prostor jako místo pro umělecká díla, ale také pro společenské diskuze, interpretace i formování široce přijímaných obrazů.
Prostupování hranic výstavní projekt domýšlí formou digitální platformy, předkládané tiskoviny a doprovodného programu. Mezioborové pojetí rozpoutává debatu nad stále aktuálními historickými i současnými tématy, v níž mnohovrstevnatá osobnost, tvorba i odkaz sochaře, představují pojítko mezi výtvarným uměním, společností, sportem, kulturou a politikou. Jakým způsobem zacházet se vzpomínkami a tvorbou zatíženou politickými okolnostmi doby? Jak prezentovat příběhy jejích aktérů a aktérek, umělců a umělkyň, aby se z nich nevytratil lidský rozměr? Přítomnost sportovní tématiky však umožňuje podobně náročné problémy vnímat s větší lehkostí a hravostí, která je pro sport charakteristická. Není bez zajímavosti, že se výstava odehrává v době konání letních Olympijských her v Paříži, které Němečka celý život inspirovaly k ztvárnění myšlenek souvisejících se sportem jakožto nedílnou součástí kultury.
Veronika Soukupová, Michaela Režová
kurátorky výstavy