Cesta k porozumění uměleckému dílu, které vzniklo mimo naši ideologii a dobu
Zdeněk Němeček v uměleckém výzkumu Michaely Režové
Vášeň pro sport, smysl pro jeho specifický rytmus a zájem o vizuální stránku sportu. To vše, včetně částečně pasivního přístupu když dojde na samotné sportování, mě pojí se sochařem Zdeňkem Němečkem.
Jsem nadšená z grafiky starých olympiád, knih či magazínů o sportu, baví mě míra kultury, která je ve sportu obsažena.
K osobnosti Zdeňka Němečka a jeho dílu mě dovedla rešerše v rámci přípravy mé diplomové práce, krátkého filmu Štvanice, který jsem vytvořila v roce 2017 na UMPRUM. Skrze hokejistu před sportovní halou v Holešovicích jsem se postupně dostala i k dalším sochám z jeho obsáhlého díla věnovaného sportu a začalo mě zajímat, kdo za ním stojí. Když jsem poté o umělci dohledala jen kusé informace, začala jsem se o jeho příběh zajímat ještě více. Kdo byl doopravdy Zdeněk Němeček? Autor nejen sportovních plastik, ale i Sputnika, který stával v pražské Stromovce, milovník cimbálovky, folkloru… komunista. V rámci rešerší a rozsáhlých rozhovorů se sochařovými blízkými i s historiky umění mi začal před očima vznikat poměrně plastický obraz Němečka – umělce, ale i Zdeňka – kamaráda, táty, manžela, člověka. V průběhu vývoje filmu, kterému jsem se začala intenzivně věnovat na UMPRUM během doktorského studia zaměřeného na orální historii a udržení autorského přístupu v rámci animovaného dokumentu, jsem balancovala mezi záměrem předat publiku svou fascinaci umělecky hodnotným dílem se sportovní tematikou a přiblížením Němečkova životního příběhu. Nedílnou součástí mé snahy je nakonec také pozměnit plochý obraz „sochaře-komunisty, páchajícího po roce 89 sebevraždu“, který z mých počátečních internetových rešerší vyvstával.
Němečkova osobnost a dílo je pro někoho fascinující, pro jiné minimálně kontroverzní. I veřejný prostor, kde se nyní sochy nacházejí, o ledasčem vypovídá. Je často zastavěný, omezený, plný. Hmatatelně se zde střetává minulost s přítomností. Dílo stojí samo – oproštěné od doby, kterou přežilo, i od svého autora. Je potřeba přiznat, že od roku 2016 se Němečkův odkaz podařilo částečně rehabilitovat. Český olympijský výbor vydal sochařovu monografii, jeho díla se objevila na řadě výstav, které se věnují sportu, vyšlo o něm několik textů. I já sama jsem se ale po několikaletém vývoji animovaného dokumentu, animačních experimentech, několika verzích scénáře, prezentacích a oceněních na mezinárodních pitchingových a koprodukčních fórech setkala s důrazným a klíčovým odmítnutím. Můj záměr vytvořit krátký animovaný dokument, v jehož středu bude stát právě sportovní plastika Zdeňka Němečka, byl pro Radu Státního fondu kinematografie vysoce problematický. Námět na výrobu filmu tak nebyl dvakrát podpořen, podruhé s jasnou zprávou, že o takových lidech by prý filmy vznikat neměly… Můj výzkum i zamýšlený film ale vždy byly především cestou k porozumění uměleckému dílu, které vzniklo mimo naši ideologii a dobu. Před rokem 1989 neexistovalo jen zakázané umění a underground, ale také oficiální umění značných kvalit. Stranickou příslušnost sochaře změnit nemohu a je to fakt, který jsem nikdy nechtěla zamlčet, ale ani jej za jeho rozhodnutí obhajovat či tvrdě kritizovat. Do centra mého zájmu stavím především samotné výjimečné a rozsáhlé dílo orientované na téma sportu. Fascinace Zdeňka Němečka sportem a jeho celoživotní snaha zvěčnit fáze pohybu do různorodých materiálů je patrná na skoro stovce děl jakým jsou například peleton cyklistů Závod míru, Plavkyně či Hokejista. Nespočet dalších studií a skic odráží sochařovu fascinaci sportovní dynamikou, snahu o zachycení momentů lidské vytrvalosti i touhy zvítězit.
Vznikl tak nápad dosavadní výzkum proměnit v multimediální výstavu a představit několik rovin a úhlů pohledu, které v kontextu Němečkova díla v trojúhelníku sport – kultura – politika můžeme číst. Ideální načasování, ke kterému jsme dlouhodobě směřovali, je spojení s olympijskými hrami 2024 v Paříži. Významná a intenzivní sportovní událost je v posledních letech čím dál častěji skloňována s ohledem na její neudržitelnost, invazivní urbanistické zásahy, předimenzovaný rozpočet i nejen politické skandály. Můžeme i přesto na pozadí velkých her vnímat prostor pro vyprávění příběhů jednotlivců a hodnotu lidského setkání v rámci sportu? I pro koncepci výstavy je důležitý rozměr osudu člověka na pozadí velkých dějin, nezapomínáme tak ani na lidský rozměr Zdeňka Němečka jako otce, manžela, milovníka sportu, člověka.
Multimediální výstava kombinuje video, audio, archivní materiály, miniatury a modely soch s Němečkovými originály, modely a formami. Výtvarné řešení, které jsem zvolila pro film a prezentuji jej i v rámci výstavy, stojí na Němečkově díle a experimentu s ním skrze různé výtvarné a animační přístupy. Sochy mohou ožít díky rozanimovaným 3D scanům a dalšímu možnému zpracování v rozmanitých výtvarných technikách a materiálech jako je hlína, sádra či 3D tisk v kombinaci s klasickým postupy loutkové animace. Většina sochařova díla včetně modelů byla od roku 2020 naskenována.
Během své cesty po boku Zdeňka Němečka jsem zažila mnoho momentů nadšení. Zejména když jsem poprvé někomu promítla sochy v pohybu – to kouzlo animačního oživení vždy aktivizovalo zájem o hlubší poznání příběhu za sochami a jejich autorem. Jak už to na cestách za dobrodružstvím bývá, doprovázelo je také zklamání – v tomto případě třeba ze záhadného zmizení sochy Poselství z prostranství vedle strahovského stadionu, z jejíhož převozu se stala reklama stěhovací firmy na sociálních sítích. Největším zklamáním však byla určitě nemožnost film po dlouhém vývoji zrealizovat, protože jeho téma bylo shledáno jako závadné… Animovaný film je kolektivní práce a já jsem velice vděčná všem, kteří projektu dali svou důvěru a věnovali mu svůj čas, prostor a jedinečné schopnosti. Věřím, že výstava Umění pohybu bude nejen dalším střípkem v možné rehabilitaci tvorby Zdeňka Němečka, ale i poctou práci těch, kteří v projektu zanechali svůj otisk a stopu. A film? Ten uděláme třeba jindy.
Děkuji producentce Kamile Dohnalové, kurátorce Veronice Soukupové, mistrovi výroby Ondřeji Slavíkovi a studiu Divize, dramaturgům Martinu Horynovi, Dianě Cam Van Nguyen a Radovanovi Potočárovi, střihači Lukáši Janičíkovi, zvukařce Michaele Patríkové, animátorovi Dávidu Lipkovičovi, animátorce Báře Anně Stejskalové, mistrovi postprodukce Patriku Velkovi, grafičce Josefině Karlíkové a grafiku Matěji Vojtušovi, rešeršistovi Jakubovi Václavkovi, architektkám výstavy Magdaleně Uhlířové a Adéle Vavříkové.
Dále také konzultantce doktorské práce Mileně Bartlové, vedoucímu doktorské práce Jakubovi Zichovi a ateliéru Animace a film a vedení UMPRUM za neustávající podporu. Za rozhovory v rámci výzkumu děkuji Robertu Zárubovi, Jiřímu Kulíčkovi, Rudimu Baťovi, Pavlu Karousovi, Honzovi a Kornelii Němečkovým.
Za všechny dobré rady a konzultace patří mé díky workshopu SYAA (Sisterhood of Young Animation Auteurs), workshopu Anidox, CEE Animation Foru, Animarktu, Anně Vášové, Karolíně Davidové, Michelle a Uri Kranotovým, Hansovi Frederikovi Jacobsenovi.
A jedno velké a největší díky ještě jednou Honzovi a Kornelii Němečkovým. Za důvěru a otevřenost ve všech ohledech.
